POČASÍ A PODNEBÍ

Vydávají nejsložitější a nejvýraznější zvuky ze všech savců na Zemi. Zpívají celé hodiny- z každého místa oceánu se ozývá jiný nápěv a repertoár se mění každý rok. Jejich podmanivé písně odnášejí vlny stovky kilometrů daleko. Keporkaci - krásní a stále fascinující…

Když se řekne keporkak, většině z nás se vybaví „okřídlená“ modrá velryba, která vyskočí nad hladinu, provede brilantní otočku a za obrovského hřmotu dopadne na hladinu. Něžné monstrum je stále přitažlivým cílem zkoumání a pozorování. Studium a systematické sledování keporkaků (i ostatních kytovců) je však velmi obtížné – modré velryby žijí dlouho, uvádí se průměr okolo 40 let, ale výjimkou nejsou ani kusy 90 let staré, pomalu se rozmnožují a migrují. Plavou obyčejně ve dvou nebo ve třech a překonávají přitom obrovské vzdálenosti – až 1600 kilometrů za měsíc. Zdá se, že jsou to samotáři, ale přestože je dělí desítky kilometrů, plavou díky fenomenálním dorozumívacím schopnostem ve velké skupině.

Nadmíru hraví cestovatelé
Jejich cesty nejsou samoúčelné: na zimu se vydávají do teplejších vod, kde se za zvuků „písní“ páří a rozmnožují. Modré velryby rodí živá mláďata, která měří asi šest metrů a přibývají na naše poměry přímo kosmickou rychlostí – čtyři kilogramy za hodinu. Není divu, když denně vypijí asi 230 litrů mléka. Po osmi měsících už takový malý keporkak váží třiadvacet tun a potravu si obstarává sám. V teplých vodách žijí keporkaci jen ze svých tukových zásob, které na jaře obnovují ve studených vodách bohatých na potravu. Živí se především krilem, který cedí přes kosticovité zuby. Aby se nasytili, musí zpracovat denně asi 1,5 milionu kalorií.  Přítomnost modrých velryb signalizují na otevřeném moři už zdálky mohutné gejzíry. Jsou stejně úchvatné jako jejich výskoky. O keporkacích se říká, že během dne vyskočí až dvěstěkrát. Ale proč vyskakují? Vědci na to mají několik vysvětlení: jedni tvrdí, že to je určitý druh signalizace, druzí se domnívají, že si tak nahánějí ryby a další v tom vidí způsob, jak se zbavují parazitů. V očích běžného pozorovatele si však jen docela obyčejně hrají… Často „leží“ na zádech a mávají oběma „křídly“ (ve skutečnosti pětimetrovými ploutvemi), nebo se převalují na hladině a mocně plácají ocasní ploutví. Ani v tomto případě není původ jejich zvláštního chování zřejmý. Není divu, že se i tito kytovci stali v průběhu let vyhledávanou atrakcí. Pozorování velryb (whalewatching) je dnes populární ve více než pětaosmdesáti zemích světa. Pohybují se ve všech oceánech a za příznivých podmínek je lze pozorovat téměř z kterékoli přímořské země. Zákony ovšem nedovolují lodím přiblížit se na vzdálenost kratší než sto metrů a sledování velryb z bezprostřední blízkosti bývá povoleno jen zcela výjimečně.

Keporkaci očima filmaře

Režisér a producent Steve Loveček Lichtag měl vzácnou příležitost vidět velryby v jejich přirozeném prostředí a natáčet je díky speciální technice pod hladinou. Český filmař světového jména, který se proslavil především dokumentem o žralocích „Carcharias – Velký bílý“, natočil začátkem letošního roku neméně úspěšný snímek o velrybách s názvem „Tanec modrých andělů.“

„Ke zpracování dokumentárního a vědecky naučného filmu je potřeba několik let. Můj film je polohraný, proto se mi ho podařilo natočit během půl roku.

“Nikdy jsem velryby nestudoval,jsem filmař. Z mého pohledu se dělí na něžné krasavce: maminku s dítětem, které je nesmírně „roztomilé“,v tom smyslu, že šestiměsíční miminko měří šest metrů. Pak na samce, kteří se zase dělí na dvě skupiny:jeden co je takzvaně „připuštěn“ a pak chrání matku s dítětem – tomu se říká „escort“. Tito samci nemají šanci se přímo do rodiny začlenit. Jsou to takoví bodyguardi - jen hlídají. Samec „eskort“ je takových padesát metrů opodál a hlídá ostatní samce. Těm se říká „roaudy group“, jsou to skupinky pěti–šesti samců ,„raubířů“, kteří hledají nějakou samici… Vydávají bojovné zvuky a většinou jsou postrachem samců-hlídačů. Když „eskort“ vycítí, že se zdálky blíží „roaudy group“, připluje blíž k samici a vydá varovný signál. Velmi dobře ví,že tito „raubíři“ hledají samici za každou cenu a je jim jedno, že má vedle sebe mládě…“

Drsné podmínky pro natáčení

V zimě jsou velryby víceméně v jedné lokalitě. Steve Lichtag se svým štábem natáčel v lokalitě Silver Bank, sto dvacet kilometrů od pobřeží Dominikánské republiky:“Keporkaci se tu zdržují od prosince do dubna, ale je tam větrno, jsou tam velké vlny a zima,je to nebezpečné. Přesto jsem tam odjížděl s představou, že natočím obrázky, které ještě nikdo nenatočil. Vyrobili jsme si pro ty účely primitivní bambusový jeřáb, který jsme namontovali na loď a připevnili na něj kameru s tím, že velryby budou na kameru samy najíždět. Byla to poněkud naivní představa.

Místo toho jsme každý den nasedali do člunů, stopovali velryby kilometry daleko a pak se za nimi potápěli do dvacetimetrové hloubky. Natáčení filmu o velrybách vyžaduje úplně jiný přístup: do vody nemůžete skočit – musíte tam potichu vklouznout, protože sebemenší šplouchnutí velrybu vyplaší. Musíte znát jejich rytmus - vystopovat intervaly nádechu, v jaké hloubce se potápějí.

Mláďata se nadechují častěji – tak po sedmi minutách, samice vydrží pod vodou podle toho, jak se cítí. Někdy třináct, čtrnáct minut, když se cítí pronásledovaná, nebo cítí nebezpečí, je schopná zadržet dech až dvacet minut. Náš poradce na lokaci nám dával pokyny: už je klidnější, můžete, pomaličku se k ní přibližujte, neplavte rychle. To natáčení bylo o milionu vzrušení, milionu zklamání. Zkoušeli jsme všechny možné techniky, ale většina záběrů byla točená, jak se říká mezi potápěči,“na nádech“. To znamená: nadechnout,dokopat se dolů, natočit raz, dva tři, čtyři vteřiny záběru a rychle nahoru. Každý ten obrázek je ovšem doslova podepsaný krví…“

Není bez zajímavosti, že film obsahuje i zcela ojedinělé záběry pořízené scubem pod břichem velryby. Na MFF ENVIRO film, který se konal v květnu letošního roku v Bánské Bystrici, získal v konkurenci 108 filmů z 20 zemí světa hned dvě ceny: “Chtěl jsem lidi oslovit, aby si uvědomili nejen krásu těchto savců ale i to, že když dopustíme, aby se zabíjely velryby, dopustíme, abychom se zabíjeli navzájem.“ 

Zatímco zvuky vyšší frekvence se šíří jen stovky metrů, zvuky o nižší frekvenci zachytí keporkaci na vzdálenost několika kilometrů. Škála jejich zvukových projevů je velmi široká. Ke vzájemné komunikaci na kratší vzdálenosti používají „hvízdání“ - zvuk o frekvenci 4 až 20 kHz.  Mručením, vrzáním a kňučením v rozmezí 250 Hz -20 kHz vyjadřují svou náladu, většinou emocionální reakci na nějaký podnět a při echolokaci  „cvakají“. Tento zvuk má frekvenci 10 až 280 kHz.

Nový člen velrybí rodiny.

Řeklo by se, že něco tak velkého jako velryba, neuteče pozornosti přírodovědců. A už vůbec ne systematiků, kteří zkoumají počet kostic i složení DNA.  Právě analýza DNA stojí za popsáním nového druhu kytovce z názvem Balaenoptera omurai. Nejistota ohledně druhové příslušnosti plejtváků  zavládla v roce 1970. Tehdy japonské velrybářské lodě ulovily osm plejtváků, kteří byli na první pohled velmi podobní plejtváku myšokovi Balaenoptera physalus, ale podrobnější zkoumání přece jen odhalilo jisté odlišnosti. Druhové jméno nové velryby je poctou japonskému zoologovi Hideo Omurovi. České jméno tato velryba zatím nemá, ale pokud bychom se drželi zavedených zvyklostí, mohl by se nový přírůstek podobně jako v angličtině (Omura's Whale) jmenovat plejtvák Omurův. Objev je pouhým mlým náznakem toho, jak málo víme o mořském ekosystému a jakých překvapení se ještě můžeme dočkat.

Keporkak